top of page

DOKONALOST – CESTA, KTERÁ NIKDY NEKONČÍ

Často si myslíme, že když budeme perfektní, dokonalí, výkonní, štíhlí, krásní…budeme se konečně cítit radostněji. Je ale radost ze života skutečně spojená s dokonalostí? Jak dokonalost funguje a jak s ní být se dozvíte v následujícím článku.


Jakých oblastí se týká touha po dokonalosti, a proč to vlastně děláme? Pravděpodobně většina z nás chtěla někdy být v něčem dobrá, výborná, perfektní. Je to v pořádku. Je to síla, které nás pohání kupředu. Nemáte ale pocit, že dříve vnímaná dokonalost je dnes jakýmsi standardem? A stejně tak, jak rychle utíká civilizace, sprintují i nároky na jednotlivce? Jak dlouho se dá sprintovat maraton?... Je naprosto normální být vysokoškolák, mluvit několika cizími jazyky, pravidelně cvičit, mít psa, koníčky, chodit do práce svěží, mít rodinu a starat se o ni podle pravidel psychologických knih o vztazích a výchově, sledovat fashion trendy, jezdit na pěkné dovolené atd.


Problém je, že i když se snažíme ze všech sil, tak jsme stále tak trochu ve vleku za těmito nároky. Míra dokonalosti je neustále krok před námi a my ji nemůžeme doběhnout a říct ji: zastav. Nebo můžeme? Chceme být lepší, rychlejší, bohatší, EFEKTIVNĚJŠÍ. Díky tomu nestoupá kvalita života, ale její kvantita. Žijeme mnoho věcí s malým časovým prostorem, protože v tu dobu bychom měli být už někde jinde anebo minimálně myšlenkami jinde. A proč že to děláme? Představujeme si, že až něco bude, (až mě povýší, až dodělám úkol, až se naučím tohle) tak budu spokojený, tak se mi uleví. A často i uleví, ale potom přichází nový podnět ke zlepšení a nový a nový a tahle cesta nikdy nekončí. Dokonalost totiž nemá konec, věděli jste to?


Být perfektní se může zdát jako jediná cesta, jak něčeho dosáhnout. Možná si při čtení těchto řádků říkáte: další zbytečný článek o tom, že mám zpomalit a o nic se nesnažit. Být průměrný, děkuju pěkně, nechci. Ve skutečnosti ale podceňujeme to, jak hodně nás tato síla řídí. Myslíme si, že máme svůj život pod kontrolou – děláme to přeci dobrovolně, chceme být dobří, abychom v dnešním světe uspěli.

Pojďme si ale také připomenout, že nám kromě nároků na sebe sama také roste počet dopravních nehod z důvodů usnutí za volantem, že syndrom vyhoření není již dávno termín používaný pouze pro zdravotníky, že dívek s poruchami příjmu potravy hojně přibývá, že antidepresiva bývají běžnou součástí dne a že fluktuace zaměstnanců je ožehavým tématem HR konferencí.

Ať se nám to líbí nebo ne, jsme stále lidé (naštěstí) a pokud naše životy řídí nároky vnějšího světa a my jim chceme vyhovět, ztrácíme sami sebe. Touha po dokonalosti potom často vypadá jako továrna na stejné lidské výrobky. Okem pozorovatelné je to v oblasti estetické medicíny, ale i v pracovních týmech pozorujeme určité trendy podobného chování.


Touha po tom být dobrý je vynikající společník, ale velmi špatný panovník. Pokud totiž výkon nevyvážíme jinými hodnotami (čas pro sebe, sdílení s ostatními, legrace, odpočinek, přátelé, oblíbené aktivity) nebo pokud po výkonu nepřijde péče o sebe, o tým v práci, o rodinu, a přijde ihned na řadu další výkon, potom se vytrácí radost ze života, sám smysl, život, a proto se tak často kolem nás objevují deprese, vyhoření, pocity prázdna, citová odpojení, nespokojenost. Ne proto, že ten výkon nebyl dost dobrý, ne proto, že si nemůžeme koupit tohle auto, ne proto, že děti nemohou na tuto dovolenou, ale proto, že nevěnujeme dostatek prostoru životu samému. Proto, že zdraví, radost, sebehodnota, zdravý tým, spokojený zaměstnanec – člověk, potřebuje mít možnost tyto hodnoty prožívat stejně jako pracovat na zlepšení.


Potřebujeme být sami sebou, nic jiného nám totiž nezbývá, protože dokonalost nemá konec. Kdo se dožaduje dokonalosti nenajde nic víc než další úkoly k vyřešení, aby byl dokonalý.

20 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page